„Být posedlá prací, užitečná pro chod divadla a neviditelná pro diváky,“ říká dramaturgyně Činohry NdB Hana Hložková v rozhovoru nejen o své profesi

Čvn 5, 2022 | kultura, tipy od munie

Hana Hložková je absolventkou oboru divadelní věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Jako dramaturgyně pracovala ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, v redakci Tvůrčí skupiny drama a literatura v Českém rozhlasu připravovala pořady pro celorepublikové i regionální stanice a od roku 2019 je dramaturgyní Činohry Národního divadla Brno.

Foto: Marek Olbrzymek

Patříte mezi velmi úspěšné absolventy Masarykovy univerzity. Co vás přivedlo ke studiu divadelní vědy na Filozofické fakultě?

Moje studium na Masarykově univerzitě bylo logickým vyústěním středoškolského vzdělání na Střední knihovnické škole, kde jsem měla praktické zaměření na archivnictví, ale kromě toho jsme se v českém jazyce hodně zabývali literaturou a dramatem, respektive dost jsme chodili do divadla a povídali si o tom. Takže jsem si po maturitě podala přihlášku mimo jiné i na divadelní vědu.

Dodnes považuji za obrovské štěstí, že jsem nastoupila na obor, kde učili vynikající teatrologové, jakými byli především Bořivoj Srba, Eva Stehlíková a Margita Havlíčková. Ke konci devadesátých let dávali velký prostor tomu, aby učili také jejich doktorandi, díky tomu jsem zažila výborné přednášky Pavla Drábka, Libora Vodičky, Barbory Schnelle, Veroniky Valentové aj. odborníků, kteří tento obor rozvinuli a posunuli dál. Kromě toho jsem absolvovala půlroční stáž na Ruhr-Universität Bochum v Severním Porýní-Vestfálsku, což byla zkušenost, ze které dodnes čerpám.

Pracovala jste v divadle už při studiu, nebo vaše profesní kariéra začala až s diplomem v ruce?

Většina mých profesních kroků je dost provázaná se studiem a praxí. Měla jsem vždy blízko k archivnictví, takže nebyla náhoda, když se mi podařilo získat „brigádu“ v Centru experimentálního divadla, kde jsem přes tři roky zpracovávala archiv Divadla Husa na provázku. Díky tomu jsem se osmělila požádat režiséra Vladimíra Morávka o možnost být u vzniku jeho inscenací. Morávek právě začínal projekt dramatizací Dostojevského románů Zločin a trest, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovi, který nazval Sto roků kobry. Já jsem v téže době psala diplomovou práci o jeho začátcích v „Huse“, tak mi připadlo dobré vidět ho pracovat „naživo“.

Jako asistentka režiséra jsem zaznamenávala veškeré změny do textu, který se připravoval, a protože se inscenace vyvíjela a proměňovala víc a víc, tak jsem v průběhu zkoušení vše přepisovala, kopírovala a na zkouškách jsem i napovídala. Jako „holka pro všechno“ jsem zařizovala, co bylo potřeba a díky tomu, že jsem byla na každé zkoušce, jsem se o chodu divadla dozvěděla prakticky vše.

Z archivu v Divadle Husa na provázku jsem se dostala rovnou do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Tam zrovna hledali dramaturga, a já, i když jsem tento obor nestudovala, jsem díky neuvěřitelně pestré praxi v „Huse“ a skvěle předaným zkušenostem dramaturga a našeho pedagoga Bořivoje Srby, tuto práci získala.

 

Nyní pracujete v Národním divadle Brno jako dramaturgyně činohry. O čem je podle vás dramaturgie?

Dramaturgie je skvělým oborem, aspoň já si to myslím. Pro mě konkrétně je to ideální sloučení teorie a praxe. Člověk musí mít hodně znalostí, a to nejen těch, které se týkají pravidelného a soustavného čtení dramatických textů, ale i schopnost vidět věci z nadhledu, mít cit pro potřeby souboru, zaměstnanců a diváků toho konkrétního místa, kde pracuje. Musí být diplomat, protože součástí dramaturgie je schopnost navazovat kontakty a také řešit někdy až „psychologické“ problémy lidí v divadle. Práce dramaturga, která se odvíjí od přípravy textu, revize překladu, vývoje původní hry aj. je hodně pestrá a může být i dost akční, pokud máte rádi adrenalin nejen v generálkovém týdnu a unesete fakt, že jedinou hmatatelnou věcí, která po vás fyzicky zůstane, je divadelní program. (smích) Hlavním úkolem dramaturga – podle mě – je být posedlý svou prací, být užitečný pro chod divadla a „být neviditelný“ pro diváky.

V poslední době se hodně akcentuje téma balance mezi osobním a profesním životem. Máte nějaký osobní rozpor s profesí, kterou děláte?

Nebylo snadné se dostat do praxe, neb mám vystudovaný teoretický obor, proto si velmi vážím toho, že tuto práci můžu vykonávat. Práce v divadle člověku přináší i negativní zkušenosti a někdy i pocit zmaru. De facto vše pomine a stále začínáte znovu od čistého stolu. Přesto mám dramaturgii ráda. Člověk se musí stále vzdělávat, má možnost se setkávat se zajímavými lidmi, ale zároveň není možné práci vykonávat v obvyklých normách. Dramaturgie je dost velký žrout času, proto obdivuju kolegyně, které dokáží tuto profesi skloubit s péčí o děti tak, aby nic neošidily. Tohle je skutečně stinná stránka této profese.

 

Co je vaše vysněná práce?

Moje vysněná práce je ta, při které se lidé respektují, navzájem rozvíjí své schopnosti a inscenaci mají pečlivě připravenou, takže i v případě nenadálých „katastrof“ vznikne smysluplný tvar, ze kterého jsou nadšeni jak odborníci, tak i diváci. V rámci NdB je to pro mě např. svérázná havlovská komedie Ztížená možnost soustředění, hudební projekt Mahenova Reduta, interaktivní hra pro děti Edison!, psychologické drama na šikmé ploše Kdo se bojí Virginie Woolfové? a dryáčnická komedie Mirandolína. Tyto projekty jsou navíc i obchodně úspěšné a já si nemyslím, že je to náhoda, ale naopak důsledek dobře sladěné spolupráce.

Přenesme se z projektů minulých do současnosti. Na čem teď pracujete?

Momentálně pracuji v týmu režiséra Michala Dočekala na titulu Smutek sluší Elektře, který bude mít premiéru 24. června. Konec sezony se tedy ponese v duchu tragického příběhu, inspirovaného antickými hrdiny, ale skvěle rezonujícího s naší žhavou současností. Na režii Michala Dočekala si velmi cením toho, že dokáže brilantně, lehce a bez násilných aktualizací zprostředkovat vše, co je trýznivé v naší společnosti. Prostřednictvím legendární hry Eugena O´Neilla, která vychází z řecké mytologie, vidíme lidi a situace, které známe z vlastní zkušenosti (včetně neblahého vlivu válečných informací), a díky tomu snad můžeme získat nadhled i nad vlastními skutky.

Jelikož jde o drama, ve kterém jsou velmi vyhrocené temné stránky jednotlivých členů rodiny, je naprosto zásadní mít takové herecké obsazení, které typově odpovídá postavám, ale zároveň je zkušené, pružné, schopné donést nová sdělení apod. Hlavní role excelentním způsobem ztvárňují Hana Tomáš Briešťanská, Petra Lorencová a Viktor Kunzík, v obsazení jsou stálice souboru – Martin Siničák, Petr Kubes, Tomáš David a Eliška Zbranková, ale také experimentální rapové duo P/\ST. Na jevišti Mahenova divadla vzniká inscenace, která má i velkolepé scénografické pojetí, počínaje překvapivou variabilní scénou a konče kostýmy, které jsou víceméně výtvarnými objekty. Divák by tak měl spatřit umělecký tvar, který má sílu a energii ve sdělení, ale i ve formě. Doufám, že se tato inscenace, kterou zakončíme činoherní sezonu 2021/22, divákům vryje hluboko do podvědomí.

 

Masarykova studentská unie z.s.
Žerotínovo náměstí 617/9
602 00 Brno
IČO: 22605371
IBAN: CZ3720100000002400288479