Neřest, láska, oběť… Slavný milostný příběh Dáma s kaméliemi ožije v podání baletního souboru NdB

Věděli jste, že balet vznikl z párových dvorských tanců a že skvělým tanečníkem byl například i Ludvík XIV., který balet posunul dál? Tato umělecká větev skrývá bohatou, zajímavou historii a z historií ověřených námětů také mnohdy svá představení čerpá. Na základě románového motivu vznikla také Dáma s kaméliemi, jejíž původ leží ve stejnojmenném románu Alexandera Dumase ml. z roku 1848. Toto nadčasové dílo o lásce kurtizány a mladíka z lepší rodiny se dočkalo zpracování nejen v baletu, ale i ve filmové podobě.  Pro choreografku Valentinu Turcu tvořilo intenzivní, dráždivé dílo jasnou volbu od první chvíle spolupráce s tanečníky souboru Baletu NdB. My vám dnes přinášíme rozhovor s dramaturgem Baletu NdB, Karlem Litterou, v němž jsme se dotkli historie baletu jako takového, nadcházejících plánů souboru a samozřejmě také očekávané Dámy s kaméliemi, která na premiéře ožije již tento pátek 6. března.

https://divadelnisvet.cz/wp-content/uploads/2019/02/5_Karel-Littera.jpg
Karel Littera, dramaturg Baletu NdB

Baletní scéna se bohužel vyznačuje jistým nedostatkem mužů. Myslíte, že se situace ohledně nízkého zájmu mužské účasti v baletní profesi nějakým způsobem mění? Vytvářejí se alespoň nějaké náběhy k poměrovému vyrovnání genderového zastoupení?

Souvisí to se samotnou historií. Balet procházel různými obdobími, kdy většinou prim v žánru hrály ženy. Muži působili vždy spíše jako partneři. Celé 19. století bylo o baleríně, o ženách.

Muži tedy vlastně nebyli tolik vyžadováni.

Přesně tak. Byli pro tu partnerskou práci. Nehledě k tomu, že z většinového pohledu je tanec obecně trošku brán jako ženská záležitost. I to má samozřejmě svůj vliv na to, proč je v oboru nedostatek mužů. Každá malá holčička chce být baletkou, labutí, princeznou. Vidí krásné šatičky a balerínky, čili atraktivita spočívá už jen v tom oblečení, kdežto u kluků to tak není. Muži v baletu a v tanci obecně byli vždy nedostatkovým zbožím a myslím si, že vždycky budou.

Chtěl byste k tomuto tématu vyslat nějaké poselství – jako bývalý tanečník?

To asi ani nejde. Samozřejmě i muži mají lásku k tanci, ale těch tanečních žánrů je daleko víc. Dnes chlapi spíše budou dělat street dance nebo společenské tance. V dnešní době spousta lidí přechází do baletu z gymnastiky, jelikož tanečník musí mít ohebnost a sílu těla gymnasty. Balet sám o sobě je velmi specifický, velmi náročný a velmi krutý zároveň. Jde o umění, které opravdu vyžaduje velký dril, velké oběti a časově je velmi omezující. Můžete ho dělat jenom krátkou dobu. Navíc i rodiče se na budoucnost dítěte dívají z jiné perspektivy než dítě, které buďto tančit chce nebo nechce. Rodiče si z profesního hlediska velmi dobře rozmýšlejí, jestli dítě na balet dát nebo nedat.

foto: Ctibor Bachratý

Co považujete za klasiku v baletu? Jak by se dala definovat?

Jde o definice, které nějakým způsobem formuluje taneční věda. Ale pokud obecně hovoříme mezi lidmi o klasickém baletu, tak je to odkaz 19. století. Klasika ve smyslu opravdu toho klasického, romantického, postromantického baletu. Soubor našeho typu má možnosti, a tudíž i povinnost klasický repertoár uvádět a udržovat ho. Není to totiž jenom věc, která těší diváky, ale i cosi, co udržuje obor v kondici. Pod slovem „balet“ si každý představí právě klasiku. Cesta k současnému baletu pak vedla přes neoklasiku. Balet se vyvíjel sám o sobě jako žánr. Především ve 20. století vznikaly moderní proudy a školy, kde se tanec větvil a štěpil. Základem však vždy bude klasický baletní trénink a klasický kodex, na kterém tanečníci vyrůstají. Klasický trénink je velmi užitečný, prospěšný. Rozumní modernisté jej používají, protože dává spoustu věcí, které tělo potřebuje. Nyní jsou pohyby rozvolněnější a kodex se pomalu rozpouští, ale ten základ je pořád přítomný. Platí to i pro nejsoučasnější trendy. Veličiny jako je Jiří Kylián, William Forsythe, John Neumeier, samozřejmě George Balanchine jako tvůrce neoklasického stylu, všichni tihle choreografové posouvají hranice dál a dál, ale ten klasický základ tam zůstává. Kdyby se porovnal nějaký tanec z 19. století v choreografii klasického baletu s Kyliánovou choreografií, tak to působí jako naprosto rozdílné věci, nicméně tanečníci jsou školeni na stejném základě.

Daly by se vytyčit nějaké nejzásadnější rozdíly mezi současným baletem a klasikou?

Je těžké to vyjádřit slovně, jelikož je to v pohybu. Současný balet navíc nasává z ostatních tanečních žánrů. V klasickém baletu vidíte krásné postoje, tanečník vždy stojí, trup je jistým způsobem sešněrovaný, pevný. Současný balet už pracuje i se zemí. Pohyb tedy není pouze vertikální, ale i horizontální. V tom je rozvolnění. Současný balet přináší zase trochu jiné věci. Opouští se jisté virtuózní prvky. Točení a velmi složité skoky se vypouští, nebo jsou do choreografie zasazeny tak organicky, že vypadají naprosto přirozeně. Nejen pohyb, ale i forma baletu jako takového je jiná. Opouští se od celovečerních baletů. Místo toho se dělají spíš kratší kusy, které nebývají dějové. Samozřejmě mají obsah a sdělení pro diváka, ale častěji, než dějové bývají opravdu obsahové. Choreograf se jimi nějakým způsobem vyjadřuje a divák to může a nemusí pochopit. Je to jako v současném umění všude okolo. Necháváte na sebe působit pohyb, ale nehledáte za tím konkrétní dějovost.

foto: Ctibor Bachratý

Jak obvykle vzniká spolupráce se zahraničními tvůrci?

Tak jako všude jinde, všichni chtějí mít to nejlepší, co existuje. Je to otázka financí. Je to také otázka toho, nakolik dobří jste. Je to otázka licence. Špičkový světový choreograf nedá licenci na svoje dílo komukoliv. To znamená, že musíte mít nějaký kredit. My máme šéfa (Mário Radačovský), který má za sebou skvělou mezinárodní kariéru a skvělé kontakty. Osobně zná spoustu lidí ze současné světové choreografické špičky. 8 let tančil pod Jiřím Kyliánem, je jakýmsi garantem kvality, díky čemuž máme jeho choreografii. Máme Johana Ingera. V našem případě tedy je opravdu velké štěstí, že máme takového uměleckého šéfa, který sem svými kontakty ten repertoár přitáhl. Je to svým způsobem zázrak a obrovský posun v historii souboru.

Jak konkrétně vznikla spolupráce v případě Dámy s kaméliemi?

Na události balkánských států, které se náš šéf zúčastnil jako pozvaný host, vznikla spolupráce se Slovinskem a s Chorvatskem. Asi před 3 lety jsme pak hostovali v chorvatském Záhřebu s naším 4 Elements. Tam jsme se kontaktovali s Valentinou Turcu, která je významnou chorvatskou choreografkou. Narodila se v Chorvatsku, pracuje ve Slovinsku. Je velmi váženou osobou. Náš šéf neváhal a oslovil Valentinu ke spolupráci, jelikož má opravdu skvělé renomé. Sama byla výbornou tanečnicí. Tančila u Maurice Béjarta, což je kredit sám od sebe. Nicméně renomé si vytvořila už i jako tvůrkyně a sbírá nejprestižnější ceny. Je velmi pozoruhodná osoba a je i zvláštním typem tvůrce.

foto: Ctibor Bachratý

Pokud se nepletu, v tomto případě se jedná o původní tvorbu.

Ano. Samozřejmě Dáma s kaméliemi byla zpracovaná mnohokrát. Možná nejslavnější je Dáma s kaméliemi Johna Neumeiera. Je dokonce, myslím, i ve filmovém zpracování. To jsou krásné a slavné věci. Dámy s kaméliemi se dělaly všude možně. Takže nejde o původní zpracování toho románového tématu, ale jde o původní dílo, co se týká choreografie. Jistým způsobem je nově pojatá i hudba Franze Schuberta. Valentina Turcu je člověk, který, když tvoří, dělá si v podstatě všechno. Přestože má svého kostýmního výtvarníka, scénografa, light designera, tak má úplně všechno pod kontrolou. Má jasnou představu, vše promyšlené do posledního detailu. Podobně je to právě i s hudební koncepcí. Vybrala si Schubertovu muziku a s Andreiem Pushkarevem, který je aranžérem Schuberta, velmi úzce spolupracovala. Andrei Pushkarev nejen že spojil různá díla, ale také například některé orchestrální kusy předělal na komorní, nebo naopak, co bylo komorní, tomu dal orchestrální partituru.

Bude se váš soubor v dalších sezonách na původní tvorbu více zaměřovat? Vidíte v ní nějaký potenciál?

Určitě. Dokonce umělecký šéf to má jako krédo ve svém dalším období. Dáma s kaméliemi je vlastně takovou první vlaštovkou. Hned na podzim v další sezoně budeme mít také původní věc, jelikož Beethoven má 250leté výročí od svého narození, bude přímo titul Beethoven. Bude baletní, samozřejmě, ale budeme ho uvádět ve spolupráci s Janáčkovou operou, protože součástí vybrané hudby bude i 9. symfonie S Ódou na radost, takže tam zazní i část se sborem. Ve spolupráci s operou to bude určitě velmi zajímavý projekt, který bude tedy vyloženě k tomu výročí. V další sezoně máme původní titul, který bude něco jako pohádka. Rádi bychom kromě původní choreografie měli i původní hudbu. Poté nás následující rok čeká původní večer, pravděpodobně čistě ženských tvůrkyň. Plány jsou. Určitě se na původní tvorbu budeme soustředit.

foto: Ctibor Bachratý

Když vzniká nějaké představení, jak dlouho zhruba se na něj soubor připravuje?

Je rozdíl, pokud je to původní tvorba a choreograf s námi tvoří, nebo pokud je to věc pod licencí. Pak samozřejmě závisí na kalendáři. Jako příklad uvedu dílo Jiřího Kyliána. Jeho díla se hrají po celém světě, zhruba 50 nejlepších souborů má jeho díla v repertoáru. On má omezený počet asistentů, kteří potom jednotlivá díla uvádějí k životu. Jiří Kylián, jelikož se samozřejmě nemůže rozkrájet, přijíždí jenom do některých destinací. Premiéry má po celém světě, takže by jinak opravdu nedělal nic jiného, než jezdil po premiérách. Pokud se s tímto člověkem domluvíme na nějakém kalendáři, trvá práce většinou zhruba okolo 2 měsíců, ale není tak intenzivní, denní. Nějakou dobu trvá, než se premiéra zkompletuje dohromady, a pokud se jedná o současné choreografy, tak to většinou bývá večer složený třeba ze 3 titulů, kratších, které trvají okolo 20, 30 minut.

Něco jiného je, pokud jde o původní tvorbu. Důležitý je rozsah baletu. Třeba Dáma s kaméliemi je zhruba 80minutový balet, který bude bez přestávky. Ale může být i celovečerní balet, který má 100 minut nebo třeba 2 hodiny. Také záleží na délce hudby, která se musí naplnit pohybem. Takže tam může příprava trvat klidně i 3 měsíce, s tím, že práce je samozřejmě intenzivnější a probíhá třeba ve 2 fázích. Například se začne studovat v konci sezóny, kdy je režim trošku volnější. Pak se zvolí kupříkladu sólové party, nebo něco, co považuje choreograf za důležitější nebo těžší. Každý choreograf tvoří jinak. Ne každý začíná od A a končí Z. Někdo začne u P a vrací se k A. Je to různé. Také záleží na tom, jak jsme my schopni s naším provozem všechno zkoordinovat. Je to opravdu poměrně složité.

Jistě. Chápu, jestli nebudete chtít moc prozrazovat, ale jaký zatím máte z představení Dáma s kaméliemi pocit?

Já osobně mám rád balety, nebo obecně taneční díla, která jsou narativní. Která mají nějakou předlohu, děj. Mám to radši nejen z toho osobního hlediska, ale myslím si, že to má rádo i publikum. Když se taková věc povede, je to mnohem vděčnější. Wow z dějovky vydrží na repertoáru třeba 5 let, kdežto složený večer, dejme tomu, 3 roky, jelikož spektrum diváctva není tak široké, jako u dějových věcí. Pochopitelně záleží na způsobu zpracování. Jak jsem řekl, Valentina Turcu je velmi pozoruhodná. Já jsem se asi ještě nesetkal s tvůrcem tohoto typu. Nejen že obsahuje celé dílo, je i v jeho koncepci. Dá se říct, že ona je libretista, dramaturg, svým způsobem je jejím dílem i koncepce scénografie, kostýmy, scénografie světelného designu, samozřejmě choreografie, všechno má nějakým způsobem pod dohledem. Jako choreograf je zároveň z 50 % skvělý režisér. Bývají choreografové, kteří jsou režisérští, nebo takoví, kteří jsou čistě pohyboví. Když pracuje s lidmi na jednotlivých rolích, vidím, že je velký detailista. Tanečníci jsou zvyklí být vedení režijně, ale její práce spíš připomíná činoherní režii než takovou tu baletní, na kterou jsou tanečníci zvyklí. Takže to pro všechny strany přináší zase něco trošku nového. Ona jde skutečně do detailu, je to opravdu neuvěřitelné.

Generálkový týden před premiérou je ten nejtěžší a nejdůležitější. To už jde dohromady všechno. Kostýmy, scéna, světla, hudba s živým orchestrem,… Pomáhá to k růstu kusu jako takového, ale i tanečníků, kteří ze sebe postupně vydávají maximum a stále víc. Věřím, že to poroste dál. Jedná se o takový zvláštní útvar. Samozřejmě je to taneční, baletní drama, divadlo, ale je to trošku tvořeno i způsobem filmu. Je tam poměrná část herectví, takže jde opravdu o taneční drama, které doufejme, se tanečníkům podaří do 100 %. Myslím si, že to může být velmi zajímavé dílo. Já se na to moc těším.

foto: Ctibor Bachratý

Také my se na představení už velmi těšíme a rozhodně si ho nenecháme ujít. Po všech stránkách moderním pojetí díla budete moci v Janáčkově divadle zhlédnout kromě víkendu také na konci března a v dubnu. Valentina Turcu byla od počátku nadšena hlubokým výrazem, osobitostí tanečníků a silou souboru jako celku. Pokud jste stejně jako my zvědaví, jak Dáma s kaméliemi pod vedením této jedinečné choreografky dopadne, nenechte si ani vy tento zážitek ujít.

Za redakci MUNIE

Sabina Minářová