Peklo na zemi má podobu vlaku

Pakliže existuje ve světe něco jako karma, jakožto univerzální systém odměn a trestů založený na kauzálních vztazích minulého konání, které prostřednictvím přítomných okamžiků ovlivňuje budoucí skutečnost; tak v tom případě byla většina stávajících studentů v minulém životě nejspíš Hitler. Jinak si totiž neumím vysvětlit ty pekelné podmínky železničních spojů, počínajíc vlakovými nádražími až po samotné cestování dopravním prostředkem, které nebozí studenti musejí každý měsíc několikrát podstupovat. Pojďme se teď společně podívat na to, co takový průměrný student musí prožít, když si chce zajet domů pro koláče a pro vyprané ponožky.

Na pokraji vyhynutí

Říká se, že studenti jsou totální bestie, které jsou schopny několik dní po sobě nespat, jet čistě jen na kafe, jíst naprosté minimum, a ještě k tomu všemu zvládají i kalit. Existují však věci mezi nebem a zemí, které dokáží i takovéto monstrózní humanoidní pytle alkoholových toxinů zahnat do kouta. Jedná se o to krizové období v kvartilu lunárního kalendáře, kdy jim spolubydlící na koleji sní i ten poslední- nejzvětralejší z nejzvětralejších řízků od mamky, jejich peněženka se odhodlá státi se anorektickou top-modelkou a čisté spodní prádlo se neukáže ve skříni třeba tak dva týdny. V takových bezútěšných podmínkách, které podněcují stejně bezútěšné stavy studenů, jsou tito mikrovlnkoví šéfkuchaři nuceni migrovat zpátky do svého rodiště, kde pod sukní své líhárny naleznou spásu v podobě místa s mama-servisem.

Vlakové nádraží, ej kej ej krajiny třetího světa

Se zbytkem svého odhodlání k životu a stopových prvků kofeinu v krvi se tedy vyhladovělí a polomrtví studenti tak nějak ocitnou na vlakovém nádraží. Vystojí si nekonečné řady na lístek, které se zformují v stratosféře jejich přítomnosti právě v momentu, kdy neohroženě vstoupí do haly. Vyhýbajíc se kreativním bezdomovcům, kteří si zřídili na hlavasu neformální základnu, každé tři minuty takticky mění stanoviště. Důležité je, aby mohli pod náporem svých nedočkavých pohledů ohýbat informační tabule, které neoblomně udávají meškání spojů výlučně v minutách – protože tak to prostě zní líp, ne?

Hledání místa na sezení

Po 148 minutách čekání se studenti spolu s polovinou národa konečně dovalí do přistaveného vagonu. Samozřejmě, že jsou při tom ověšeni třemi sportovními taškami se špinavým oblečením a dvěma příručními taškami obsahujícími polovinu univerzitní knihovny. Na začátku svého tripu se modlili, aby vychytali prázdné kupé. Pak snížili požadavky na prázdné dvousedadlo, a nakonec jim došlo, že budou rádi, když si vůbec sednou. Dveře, které je dělí od nečekaně nalezeného místa na sezení, by vzhledem k své neprůchodnosti způsobené ustavičným zasekáváním, mohly klidně sloužit jako vstupní brána amerického pentagonu.

 

Jízda

V devíti z deseti případů se stává, že se studenti radovali předčasně, protože je z jejich těžko vydobytého místa nakonec vykopne někdo s platnou místenkou, kdo si myslí, že je jako něco víc. Tak či onak, sedícího i stojícího studenta čeká během jízdy pár nemilých překvapení usilujících o jejich život. O první se postará klimatizace, která dopřeje svému uživateli cestu kolem světa v podobě všech klimatických pásem a všech ročních období. Jestliže to studenti přežijí, určitě si jich všimne nějaký nadprůměrně hovorný lidský organizmus a povypráví jim nějakou tu epopej o nehorázně vysoké ceně croisantů, nebo něčeho. To je přece neslýchané. A pakliže je nedorazí ani tohle, pravděpodobně to bude frustrace z nemožnosti připojit se na tu slaboučkou vlakovou wi-fi, která se jim svou nepatrnou přítomností vysmívá a nedosažitelně na ně svítí v podobě jedné signálové čárky.

Cesta není cíl, cíl je prostě cíl

Z vlaku se pak celkem tragikomickým způsobem vysype zubožená, stesklá, zjihlá a scvrklá napodobenina člověka spolu se všemi svými taškami a knihami, do kterých se během jízdy ani jednou nepodívala (i když legendy říkají, že existují lidé, kteří se umí ve vlacích učit). To ale vůbec nevadí, protože i tenhle ne právě triumfální příchod je přeci jen příchod domů, do země zaslíbené. Země, kde se každý den nosí čisté ponožky ze stejného páru, na oběd je čerstvě uvařené ne-instantní jídlo a oblečení se po oprání v aviváži dokonce i žehlí!

 

 

Prožitelné a v rámci mezí komfortní cestování domů (nejen) během nadcházejících svátků Vám za redakci MUNIE blogu přeje

Katka Bojnanská