Modrá krv prehovorila!

Ako už isto všetci viete, Masarykova univerzita má tento rok obzvlášť sympatický kráľovský pár. Ten ju bude počas celého semestra reprezentovať na rôznych akciách a bojovat s kandidátmi z ostatných univerzít o trón Brnenského Majálesu. Vyhlásenie kráľa a kráľovny Majálesu 2018 prebehne na hlavnej akcii 5.5.2018 na brnenskom výstavišti. V MUNII sme si pre Vás s nositeľmi týchto titulov pripravili krátky rozhovor, v ktorom sa dozviete pár zaujímavostí o ich osobnom živote, či zo zákulisia ich kandidatúry.

Na začiatok sme vyspovedali našu Kráľovnú.

Ahoj Anet. Mohla by si sa nám na začiatok trochu predstaviť? Kto si, čo študuješ, čo rada robíš?

Zdravím, jmenuji se Aneta Synková, je mi 21 let a studuji 2. semestr Teorie interaktivních médií na FF. Nejvíce času a energie věnuji tvorbě, komunikaci a influencerství v rámci svého Instagramu, blogu, emailů, a také do plavání, cvičení, celkově do pohybu, chodím všude pěšky, v šalině mě potkáte výjimečně, zkuste to také. Ten, kdo mě sleduje, nebo zná osobně, by řekl, že jsem permanentně usměvavá a pozitivní, jsem také hodně aktivní, někdy až hyperaktivní, upřímná, veselá, empatická, tvůrčí, ale také trochu netrpělivá a někdy až moc důvěřivá. Miluji zdravé vyvážené a dostatečné jídlo, dort bych si nedala, ale steak neodmítnu nikdy. Já si raději upeču zdravý, proteinový dort. Také ráda čtu, vařím, peču, fotím, ať už před objektivem, mám ráda dobré víno a zabývám se marketingem, právě skrze Instagram. Žiju takovou svojí balancí, zlatou střední cestou a tím, že každý svého štěstí strůjcem.

Prečo si sa rozhodola kandidovať na Kráľovnú Majálesu?

Asi 3 dny potom, co jsem si koupila lístky na Májales, jsem zjistila, že mě kamarádka na Královnu nominovala, nevěděla jsem ani, že se král a královna vyhlašuje, natož abych se do toho mohla zapojit já. Je to pro mě něco nového, výzva, jsem ráda, že toho můžu být součástí a hrozně moc se na všechny události, lidi a tvorbu v rámci Královny těším.

Aká bola tvoja reakcia na to, že si vyhrala svoj titul?

Zírala jsem nevěřícně na monitor s otevřenou pusou, ale zároveň jsem to maličko tušila. Přece jen myslím, že podobné myšlenky a vize, jako mám já, tu ještě nebyly a věřím, že se takhle můžou šířit dále, zvláště k těm, kteří to potřebují a že dokáži pomoci, zlepšit život a podpořit všechny, ať už v naší MUNI, ostatních univerzitách, nebo celém Brně, nebo alespoň motivovat k pozitivnímu myšlení, pohybu a zdravé stravě. Moje nadšení neupadlo ani po tom, když jsem si uvědomila, že do toho budu muset investovat hooodně času a energie. Člověk si musí určit priority a pak to jde samo.  Věřím, že pokud do toho dáme vše, vyjde to, a kdyby ne, stejně si to užijeme, všechny akce, soutěže, poznáme plno nových lidí, bude to zkušenost k nezaplacení.

Ako si sa začala venovať balíčku web/motivácia ľudí/zdravy životný štýl/poruchy príjmu potravy a kam ťa toto combo posúva, čo ti to dáva?

Celé je to založené na mé klikaté cestě. Začalo to v roce 2013, kdy jsem bohužel spadla do anorexie, po roce jsem se snažila najít balanci mezi jídlem a pohybem, začala jsem cvičit, trochu více jíst, lítala jsem nahoru dolů, poté jsem zase spadla do dalšího extrému, kdy jsem byla závislá na cvičení, stravě, svalech, nic jiného v mém životě nebylo důležité, poté nastal další zlom, za který jsem vlastně vděčná, a to úraz kolene. Celý příběh a další mé myšlenky se dočtete také na mém webu www.anetasynkova.cz . Celý můj život je částečně propojený s mým Instagramem (@anetasynkova), díky kterému mám také úžasné příležitosti, možnosti a spolupráce. Zde totiž několik let každý den sdílím své myšlenky, aktivity, recepty, to, čím žiju, je to takový deníček. Motivuji tak lidi k pohybu, plavání, cvičení – denně dostanu několik dlouhých nádherných zpráv, jak se do toho moji sledující opřeli, zašli na bazén, více chodí pěšky, to mě vždy vykouzlí obrovský úsměv a cítím se hrdě. V rámci cesty, kterou jsem si prošla, pomáhám také slečnám, ale i chlapcům s poruchou příjmu potravy, nabíráním, ale i hubnutím, ztrátou motivace, pomoci jim nalézt cestu k sebelásce, pozitivnímu myšlení, tu balanci mezi jídlem a pohybem, zlatou střední cestu (já sama ji hledala několik let). Dává mi to hrozně moc, zabere to sice čas, člověk obětuje kus sebe, ale když denně odpovím na desítky zpráv, emailů, plné svěření o PPP, žádosti o radu, pomoc a po nějaké době dostanu děkovné zprávy, jak se to zlepšilo, že jsem pomohla najít cestu ven, nebo o tom, jak ostatní motivuji, rozdávám energii. To mě neuvěřitelně naplňuje.

Čomu vďačíš za svoju nekonečnú pozitívnosť?

Navazuji na ten úraz kolene – před 2 lety, když mi v nemocnici po pádu na lyžích, pan doktor oznámil, že nebudu moc chodit, natož sportovat, obrátil se mi svět na ruby. Ale to bych nebyla já, abych nebojovala. Díky bohu, mi koleno zachránili ti nejšikovnější operatéři v Praze, dostala jsem do kolene 3 šrouby (teď už tam mám jen 1, a nemám přední křížový vaz, takže mě čeká ještě plastika), několik měsíců jsem si poležela, probrečela a vytrpěla rehabilitace, začínala znovu chodit a vlastně jsem se postavila na nohy mnohem silnější. Když člověk poté, co se jeho život točí jen kolem cvičení a jídla, vzápětí několik měsíců jenom bezmocně leží, je absolutně závislí na ostatních, dost si toho uvědomí. Zjistí, kteří lidé řeší šílené malichernosti, trápí se tím, co není absolutně důležité a neváží si toho, co mají. Zdraví, rodina, blízké, střecha nad hlavou, jídlo… někdo to bere jako samozřejmost, ale to rozhodně není. Hlavně to zdraví. Celý ten úraz mě dost změnil a zanechal ve mně pocit vděčnosti a udělal ze mě neskutečně pozitivního člověka. Vážím si každého dne, toho, že můžu cvičit, plavat, rodiny. Také je důležité žít přítomností, netrápit se tím, co se stalo, maximálně se z toho ponaučit, ani tím, co se může stát. Moji každodenní pozitivitu a důvod k úsměvu také ovlivňuje můj režim, plný pohybu a zdravého jídla, radost z maličkostí, přítel, pejsek, rodina, pomoc ostatním, vzdělávání, celkově myšlenky, které šířím.

A našim otázkam neunikol ani náš Kráľ.

Ahoj Honzo. Tiež sa nám na úvod prosím Ťa troška predstav.

Ahoj, jmenuji se Jan Grygera a bydlím v Holešově. V Brně studuji Fakultu sportovních studií, obor Rozhodčí ledního hokeje. V životě se snažím být usměvavý a upřímný.

Prečo si sa rozhodol kandidovať na Kráľa Majálesu?

Napadlo to Petera Bustina. Na krále byl nominovaný on, ale protože při studiu i pracuje, tak na to neměl čas. Takže nominaci přehrál na mě a na spoluhráče Lukáše Pernického. S ním jsme se domluvili, že to tento rok zkusím já a příští rok on.

Aká bola tvoja reakcia na to, že si vyhral svoj titul?

Za výhru jsem byl rád. I když jsem nezískal nejvíc hlasů ve facebookovém hlasování, cítím za sebou obrovskou podporu. A to nejen z MUNI, ale i z jiných univerzit. Výhru jsem neslavil, protože na to kvůli tréninku a zdravotnímu stavu nemám čas. Pro celkovou výhru toho budu muset udělat ještě hodně, ale věřím, že mě lidé podpoří a konečně získám prvenství pro nejlepší univerzitu v Brně.

V svojom programe lobuješ za všetky športy, ale srdcom ostávaš hokejista. Ako si si našiel cestu k hokeju? 

K hokeji jsem se dostal ve čtyřech letech. Tehdy mě a sestru vzali rodiče na zimní stadion ve Zlíně, abychom se naučili bruslit. Mě hokej chytl, tak jsem u něho zůstal. Kromě toho jsem hrál i fotbal, ale u toho jsem kvůli zachování zdraví protihráčů nezůstal moc dlouho. Teď hraji kromě hokeje ještě florbal za Holešov. A rád jezdím na kole, tři roky jsem se tomu věnoval i dost aktivně. Většina sportů mi není cizí, rád poznávám nové další. Naposledy to byl třeba curling v Olympijském parku